Na začátku jsou řeky řekami a hory horami, v průběhu cesty se hory stávají řekami a řeky horami, a pak, na konci, se znovu řeky stávají řekami a hory horami.

Odcházení a ztráty

15. ledna 2012 v 21:08 | Sváťa a Liwet |  Rozhovory
Na počátku jednoho společně stráveného večera byl námět, který se rozvinul v diskuzi a ta byla přenesena sem. Takže... "takovouto zábavu my máme". "Studenti vědci zastiňující Archiméda", ozvěte se. Rádi si popovídáme. Vy, co se budete bavit - aspoň se zasmějete. A ti, kteří v našich slovech naleznete něco hlubšího, to, co v nich nacházíme my - totiž porozumění -, přemýšlejte.

(A omluvte nás za pravopisné i jiné chyby. Přece jenom, byl to rozhovor.)
 

Nechat jít, nechat být, odejít... S úsměvem.

12. ledna 2012 v 20:34 |  Všední den
Dostala jsem se do stádia stagnace. Nejhorší bylo uvědomit si, co to zapříčinilo - totiž, tuhle věc bych nejraději ignorovala. Zjistila jsem, že moji bližní, jiným názvem přátelé, které denně potkávám, mě vidí jinak, já je vidím jinak, a zároveň už nám to nevyhovuje. Byla jsem z toho dosti... zmatená, rozčílená, smutná. A proč? Protože už najednou pouto mezi mnou a lidmi, kterým jsem beze všeho věřila, bylo slabší než kdy jindy.

Proč vám to povídám. Protože mi došlo, že jsem se změnila, a už nemohu být s lidmi, kteří neakceptují mou změnu, nejsou na stejné rovině s mými myšlenkami. Tím neříkám, že s nimi přeruším kontakt - to by nešlo. Tím říkám, že jsem zase našla hlubší význam. Přesně ten, o kterém mi jednou Sváťa vyprávěl a který potvrzuje moje pravidlo "stejné přitahuje stejné". Jak můžeme mít stejné zájmy a témata a všechno možné, když vlastně nejsme stejní?

Cítila jsem se ztracená. To je v pořádku, pochybovat. Ale nakonec jsem to uviděla, proč se to dělo.. Nelíbí se mi to - a přesto vím, že to tak má být.

Uvědomila jsem si... že je v pořádku nechat jít jistou životní situaci dál, ačkoli se to zdá jako to největší zlo na světě, protože pak přijde jiná - a to taková, která přinese mnohem více užitku. Pro všechny.

Novoroční ohňostroje

1. ledna 2012 v 1:56 | Liwet a Sváťa |  Všední den
..nejsou tu proto, aby nám ukázaly, že chvíle štěstí může trvat jen okamžik, a pak klidně zmizet v nenávratnu, ponechat v nás pocit osamělosti. Jsou tu proto, aby nám ukázaly, že si můsíme vážit každého okamžiku, který nám může nabídnout něco dobrého. Radovat se nehledě na okolnosti. Být přítomní.


Oba dva Vám přejeme vše nejlepší do nového roku :). "Snad bude pro nás pro všechny plný upřimných a dobrosrdečných usmevů."
 


Usmívající se

30. prosince 2011 v 21:39 | Liwet |  Napadlo mě...
Úsměv - povrchní doplněk na okouzlení okolí, důkaz, že mi jsme lepší a právě jsme vyhráli, maska, nebo upřímný projev radosti? Možná všechno. Otázkou je - proč se většina z nás nesměje upřímně; ze srdce?

Znáte ten citát, "nezapomeň se usmívat, protože nevíš, kdo by se do tvého úsměvu mohl zamilovat"? Třeba je to pravda. Třeba to tak opravdu někdy má být, my se jen máme usmívat a přitáhnout tak svým osobním kouzlem naši "osudovou lásku". Ale když tím využíváme okolí? Neřekla bych, že to je stejně bezúhoné.

K těm "maskovacím úsměvům": Vždyť by se stačilo porozhlédnout po okolí, najít jedinou věc, která by nám na tváři vykouzlila úsměv, a pozapomenout na trápení skrývající se v naší duši. Jednodušše si říct, že všechno zlé je k něčemu dobré a určitě to jednou přejde, nějak se to vyřeší.

Co se týče "vítězoslavných úsměvů", na ty není rady. Každý, kdo se chová alespoň trochu egoisticky, jistě někdy v životě takový úsměv měl. Pravděpodobně hezkou kupu. Dokud si nebude chtít uvědomit, že mnohem lepší je usmívat se z radosti ostatních (=nechat je vyhrávat, avšak férově). Dokud si nebude chtít sám uvědomit, nikdo to neuvidí.

A upřímný projev radosti? V takovém případě se jedině radovat dál. Protože to pomůže jak nám, tak našemu okolí. Není nad čistou radost.


Prosím o jeden upřímný úsměv. Venku začíná sněžit :).

Zapálené svíčky jako symboly... čeho?

22. prosince 2011 v 19:38 |  Všední den
Jakou mají vlastně v dnešní společnosti váhu - symboly? Ptám se na to sama sebe, když procházím po náměstí, a je zde zapáleno tolik svíček.. Trend? Touha zapadnout do davu? Nebo opravdu víra v ty ideály, co jsou nám předkládány? Poděkování?

Já nevím. Možná pro některé. Někteří to upřímně myslí.

Když jsem tak šla okolo toho památníku, říkala jsem si... "Ty symboly nemají žádnou cenu, pokud tak každý člověk nemyslel upřímně. Mnohem užitečnější by bylo, kdyby se každý člověk pořádně zamyslel, vedl konverzaci, než aby celou událost odbyl svíčkou..." Uznávám. Je to krásný skutek - to ano.

Ale zamyslete se nad tím, co pro vás vlastně ty svíčky znamenají. Zapálíte je, odejdete, a na toho člověka už ani nepomyslíte? Nebo zapálíte svíčku, popřemýšlíte, a budete jednat podle svého přesvědčení? Posnažíte se vzít si něco z hesla "láska a pravda vždy zvítězí nad pomstou a nenávistí"?

To jsou otázky pro vás.

Já nad vámi přemýšlela, pane Havle. Dobrý nový život....

Minulost je minulostí

17. prosince 2011 v 19:44 | Liwet |  Napadlo mě...
Onehdy mi byla položena otázka, jak změnit minulost. Pokud chcete znát můj názor, můžete pokračovat.

"Nemůžeš změnit minulost. Můžeš se jen zabývat tím, co je, maximálně se pokusit své chyby napravit. Nic jiného nezmůžeš. Pouč se, přijmi to a jdi dál."

Pravdou je, že co se stalo, stalo se. Měly bychom pochopit proč se tak událo, co nám to mělo přinést. Vzít to jako učební pomůcku nebo zkoušku. Z této životní události si vzít ponaučení a šířit ho dál. Totiž, vše, co se vám stane, má důvod. Stačí ho jen najít.

Nic na minulosti, ať špatné, či dobré, by se nemělo měnit. Samotné mi trvalo dlouho tohle pochopení - protože, jak se některé věci mohou odpouštět? Proč bychom je neměli chtít změnit? Odpověd není v odpuštění a ni v té změně... kdyby se nestalo, co se stalo, nikdy bychom se nepoučili.

Příklad: Když se spálíte o plotnu, bolí vás to. Už nikdy se nebudete chtít spálit znovu.

Stejné je to v těžkých životních situacích. Poznáte své chování a příště uděláte všechno pro to, abyste nemuseli udělat to samé, protože to bolí buď vás, nebo ostatní.

...aneb vždycky je důvod, proč se něco stalo.

Sváťa a Liwet

11. prosince 2011 v 20:28 | Liwet a Sváťa |  Všední den

Dva autoři, dva různé názory, dva životy s docela stejnými příběhy. Sváťa a Liwet.


Potkali jsme se na chatu, jemuž většina lidí nevěří, díky zelené barvě a zvláštní konverzaci o náhodě (z té pro mě později vyplynulo poznání příčiny a následku). Myslím, že ten večer jsem něco hledala - a také jsem to našla. Svého anděla strážného. Po pár týdnech strávených ve vzájemné společnosti jsme se rozhodli předat něco z našich myšlenek a životů lidem, kteří budou ochotni naslouchat.

Není naším záměrem bojovat s někým o správný názor, který se nosí v dobré společnosti, ani nám nejde o usvědčování vlastních nebo přejatých pravd. Předkládáme tu jen slova, které mohou každému znít jinak. A každý v nich najde význam sobě vlastní. Neříkáme, že dokážeme vysvětlit všechno, a věci, na které máme názor, i přesto nemusí být vysvětlené. Nemíníme tím nijak obírat o názor ty, kteří o to nestojí, a do ničeho je nenutíme. Pravděpodobně nebudeme odpovídat na otázky, co by nás měli nějak napadat. Lidé, co nám budou chtít věřit, uvěří, a ti, co nás budou chtít poškodit, stejně odejdou. Víme, že tito lidé jsou proti našim názorům, naší existenci - nazývají nás blázny. Uvědomujeme si to, ale i přesto tu jsme. Věřte nám, že budeme bojovat až do konce. Doufáme, že naše články se stanou něčím, co by mohlo pomáhat ostatním na jejich cestě.

Věříme ve spojitost mezi láskou a nenávistí stejně jako věříme, že žádný dualismus neexistuje, a vše je v naprosté jednotě. To, co je naskládáno navrch tohoto jádra, je jen pozlátko, které dnešní společnost potřebuje. Iluze.

Myslím, že jsem kdysi řekla: "Všechno, co okolo sebe vidíš, je jen iluze. Realita sama o sobě, jak ji vnímáme, je jedna velká iluze. Když dokážeš ovládat iluzi na počítači, obrázky ve své hlavě, proč bys nedokázal ovládat i svůj život? Nemělo by to být tak těžké."

My dva si existenci té iluze uvědomujeme. Snažíme se nahlížet pod povrch věcí a neprohlubovat zajeté koleje. Pomůžete nám v našem snažení?

Přítomný okamžik

9. prosince 2011 v 20:00 | Liwet |  Všední den
Dnes jsem seděla v druhé řadě na mé každoroční vánoční besídce a začínala jsem nervóznět kvůli skladbě, ze které jsem měla den před tímhle dnem noční můru. Bála jsem se, že zkazím část, kterou jsem dřív uměla, ale to není až tak podstatné.

Ta podstatná věc je totiž to, co jsem si v tu chvíli uvědomila. Můžu tu sedět a vyšilovat, nebo si můžu užít tu hudbu a moji radost z hudby. Když jsem si to řekla takhle, volba byla jasná. V tom okamžiku jsem si znovu připoměla, že se nemůžeme neustále strachovat kvůli tomu, co se možná stane. Možná uděláme chybu, možná ne. To nevíme. Musíme prostě jen žít v tom okamžiku, radovat se z věcí, které nám život poskytuje.

Chcete slyšet shrnutí večera? Udělala jsem tam chybu. Vlastně nejen jednu. Ale celý ten koncert pro mě měl daleko větší cenu, protože ho nemůžu shrnout JEN touhle chybou a nervozitou. Já místo toho můžu říct - měla jsem perfektní večer. Nevyšel podle představ - vyšel líp. Radovala jsem se.

Není to lepší pocit?

Dětská vnímavost

3. prosince 2011 v 10:34 | Liwet |  Názory
Článek, o kterém budu hovořit, najdete zde.

V článku je uvedena odpověď dětí na otázku "co je to láska". Věřím, že pro většinu lidí jsou jejich odpovědi překvapením. Dospělí lidé by odpověděli něco ve smyslu, že láska se nedá popsat, že je moc komplikovaná, nebo že neexistuje a je tu jen jako ospravedlnění sexu. Ty děti to tak ale nevidí.

"Láska je to, co vás nutí se smát i když jste unavení.
Terri, 4 roky"

Myslím, že tyhle děti mají ještě ničím nezkažený pohled na svět, a tak často dokážou vidět mnohem více než my. Není to poprvé, co čtu o tom, že děti jsou vnímavější a často znalejší pravdy, než dospělí. Děti ještě v předškolním věku dokáží bez problému vidět aury, vzpomenou si na svoje minulé životy... dokud je nezavalí problémy denního života.

"Když se chcete naučit někoho lépe milovat, měli byste začít u kamaráda, kterého nenávidíte.
Nikka, 6 let"

Možná bychom se měli zamyslet nad tím, co bychom na tuhle otázku odpověděli jako 4 letí človíčci, a jakou odpověď bychom dali teď. Vsadím se, že u drtivé většiny z vás se ta odpověď změnila. Proč? Snad ztrátou víry v lásku a právě v ni? Já nevím. Možná.

"Láska je to, co je s tebou v pokoji na tvé narozeniny, když přestaneš otvírat dárky a zaposloucháš se.
Bobby, 7 let (Neuvěřitelné!)"

Nedávno jsem si začala uvědomovat, že láska není jen prázdné slovo. Není to jen situace, která nastává mezi dvěma lidmi, když je k sobě něco táhne... Je to pocit, jenž nám vysílá vesmír, a je jen na nás, zda ho přijmeme. Můžete ho odmítnout, zablokovat, ignorovat, a stejně tu stále bude. Jako váš věrný druh.

Ty děti to vědí. A nebojí se to cítit.

Zjištění

2. prosince 2011 v 23:11 | Sváťa |  Všední den
Když se ptali Dalai-Lámy, co ho na lidstvu nejvíce překvapuje, odpověděl:

Lidé... Protože obětují zdraví, aby vydělali peníze.
Pak obětují peníze, aby znovu získali zdraví.
Pak se tak znepokojují budoucností, že si neužívají přítomnost, a tak nežijí ani v přítomnosti ani v budoucnosti.
A žijí tak, jakoby nikdy neměli zemřít, a pak zemřou, aniž by předtím žili.

Tak co k tomu říct... Tomu se nedá nic vytknout. Třeba něco dodávat? ;)
-Sváťa

Kam dál